Bryan Stevenson by se snadno mohl stát vzorem kteréhokoli právníka se zájmem o trestní právo. Při studiu práv na Harvardu zažíval silné pocity rozčarování a nedostatku smyslu. K čemu mi to všechno bude? Pak se spíše náhodou zapsal jako stážista k neziskové organizaci, která v jižanských státech USA bezplatně obhajovala obviněné z nejtěžších trestných činů. Ti se často nemohli advokáta domoct. Pokud měli to štěstí a obhájce jim byl přidělen, práci nezřídka odvedl jen formálně. Neuplatňoval skutečnosti a důkazy v jejich prospěch, nepodával opravné prostředky. Ač šlo o Afroameričany, soudila je zpravidla výhradně bílá porota, soudil bílý soudce, stíhal bílý státní zástupce, vyšetřoval bílý policista. Na presumpci nevinny se příliš nehledělo a za mřížemi vazební věznice číhal soudce lynč. Hlavní líčení bylo zpravidla vyřízeno během několika hodin. V 80. letech, kdy příběh začíná, byla spravedlnost chudým Afroameričanům stejně vzdálená, jako v kultovním právnickém filmu (a knize) z let dvacátých Jako zabít ptáčka.
,,Moje práce s chudými a vězněnými mě přesvědčila, že opakem chudoby není bohatství; opakem chudoby je spravedlnost.“
Od bezpráví k právu
Prvním úkolem Bryana Stevensona na stáži bylo setkání se zoufalým odsouzeným v cele smrti. Tato zkušenost a další působení na stáži na něj mimořádně zapůsobily. Zbytek studií zasvětil intenzivnímu studiu trestního práva, především nejtěžích trestných činů, a problematice chudoby a rasové nerovnosti. Ihned poté, co Harvardská práva absolvoval, se přestěhoval do Alabamy, kde rozjel vlastní projekt právní pomoci. K dnešnímu dni zachránil od trestu smrti, doživotí nebo obdobných trestů desítky nevinných či nespravedlivě stíháných. Zasadil se u Nejvyššího soudu USA o zrušení takových bizarností, jako jsou tresty smrti či doživotí pro pachatele ve věku dětí nebo pachatele těžce mentálně postižené nebo vylučování Afroameričanů z účasti v porotě.
,,Americká vězení se stala skladištěm psychicky nemocných lidí.“
Je libo knihu či film?
Knihu Just Mercy: A Story of Justice and Redemption nelze než doporučit, i když je to veskrze bolestivé čtení a čtenář s údivem žasne, co je nebo ještě nedávno bylo možné v zemi formátu Spojených států amerických. Není-li dost času, nabízí se filmové dramatické či dokumentární zpracování.
„Povahu naší společnosti nelze posuzovat podle toho, jak zacházíme s bohatými, mocnými, privilegovanými a respektovanými. Opravdovým měřítkem naší povahy je to, jak zacházíme s chudými, znevýhodněnými, obviněnými, uvězněnými a odsouzenými.“